Zdroj: Literární noviny
Datum vydání: 11.11.2010

Hrdiny knihy Petra Rittera a Zdeňka Šťastného Studovali práva jsou sami autoři. Práva studovali v Praze v době sovětské okupace, ubytovaní v koleji na Větrníku ve stejném pokoji. Byla to doba, kdy někteří profesoři nevěděli, co vlastně by měli přednášet, navíc byli znejistěni, zda vůbec přednášet budou moci – prověrky, které byly mstou za rok osmašedesátý, byly v plném proudu.
Autoři se nijak netají tím, že chtěli napsat román humoristický, proto své postavy „kryjí“ před prozrazením identity, dokonce i oni sami zde vystupují pod jmény David a Jakub. Vztahuje se to i na jejich postavy a figurky studujících, s jedinou výjimkou: Helena, opředená záhadami, se ukáže být dcerou tehdejšího ministra a proslulého komunistického funkcionáře Hoffmanna, což se kolegové studenti a především David dozvědí až hodně pozdě. Do té doby si jen lámou hlavu, jak je možné, že Pražačka může bydlet zároveň na koleji, jak se jí podařilo sehnat lístky na vyprodané představení Semaforu atd. Trápí to především Davida, který ji miluje a je unesen její krásou.
Doba, v níž naše dvojice studovala, byla plná drsných společenských rozporů. A tak si zopakujeme demonstrace po 21. srpnu a nástup husákovské totality. Postoj obou přátel k událostem je výrazně protikomunistický, David je dokonce při demonstraci zatčen a vyslýchán policií. Všeobecnou náladu zde vyjádřil neznámý muž v tramvaji větou „Už aby ti komunisti šli do prdele“ a hlavně, aby zmizely sovětské tanky. Studenti práv musí například při zkouškách u docenta Čady prokázat, že si osvojili tzv. vědecký komunismus. Když to Jakub napotřetí dokáže, je takřka radostí nepříčetný: Zvítězil, může pokračovat ve studiu!
V touze po humoristickém zvládnutí svého tématu používají autoři ve svém textu všemožných prostředků: od jazykové ironie a sebeironie, přes komiku, satiru, blasfémii a pitoresknost, když např. chtějí určitou postavu zkarikovat, přisoudí jí v řečovém projevu jednotné číslo pikl místo pikle, pilná dívka je pilňuška apod. V mnoha případech to ovšem ženou až na hranu. („…vypadala nešťastně jako Rakousko-Uhersko, když mu zastřelili Ferdinanda“). Není se co divit. Dějově je text totiž nepříliš bohatý, klíčová je situace s rozvinutím hesla, aby okupanti odtáhli domů, samozřejmě okupanti sovětští – a při maléru zas výmluva na to, že je to pozůstatek někdejší výzvy, aby Američané zmizeli z Vietnamu. Jinak je ovšem studentský život samý mejdan, spousta pití a milostných hrátek. Láhvemi vína se to tu jen hemží, naši hrdinové občas nevycházejí z opileckého opojení. Souvisí to nejspíš s literátským úsilím o „humorno“, které určitě nebude náplní právnických studií.
Poněkud nečekaný moment se dostaví, když se oba kamarádi rozhádají. Jakub odjede z Prahy a David na něj vzpomíná ve zlém. Důvod neprozradím, ale jistý humor tu rovněž nechybí. A kapka hořkosti humoresku jen osvěží.
Autoři tuto knihu už jednou napsali. V epilogu se dovíme, že jim tenkrát nakladatel sdělil, že se zbláznili, v roce 1980 by je přece komunistické úřady patřičně skříply. Když ale poté vyradýrovali zmínky o politice, bylo to pro nakladatele zase „o ničem… jen pustá sranda“. Knihu odložili a nechali ji u ledu třicet let. Když se k ní vrátili, zjistili, že je třeba něco dodat – a to je právě obsahem onoho epilogu, v němž vysvětlují další životní osudy svých figur. Ani poté však není pro čtenáře neznalého právnického prostředí lehké identifikovat každou postavu. Ale tzv. literární pravdivost je přece jen v románu důležitější nežli pravdivost životopisná. Pomineme-li velkoryse násilné aktualizování historie (zmínky o Sarajevu, Komenském apod.), můžeme jejich humoristický román považovat za uspokojivé absolutorium.
(Petr Ritter, Zdeněk Šťastný: Studovali práva. Andrej Šťastný, 288 stran, 269 Kč, ISBN 978-80-86739-43-4)

Autor: Milan Jungmann. Autor je literární kritik, v letech 1955 až 1969 byl redaktorem Literárních novin.

« zpět