Zdroj: Obrys kmen
Datum vydání: 15.08.2012

Název knihy PŘÁTELÉ, TO SI POSLECHĚTE (nakladatelství Andrej Šťastný, Zvole u Prahy 2012) slibuje čtenářům víceméně rozmarné vyprávění, a to o to víc, že její autor Petr Ritter se ve stejném nakladatelství spolu se Zdeňkem Šťastným (s ním kdysi společnou knížkou debutoval a napsal řadu dalších) představil jako spoluautor humoristického románu Studovali práva (2010). V očekávání dalšího takového verku čtenáře utvrzují ještě i první příběhy; ústředními postavami prvního z nich jsou dva muži, kteří kdysi spolu studovali práva právě tak ležérně a zábavně jako ústřední dvojice humoristického románu Studovali práva; smávali se tehdy, že „umění myslet nepoctivě patří ke kvalifikaci právníka“.
Lehký, posměvačný a tu a tam až výsměšný tón se z příběhů, jež si máme poslechnout, nevytrácí, ale velmi brzy je jisto, že často jen nepřímo umocňuje velice vážný a hluboký záběr pod klamavý líc života velmi tvrdého, osudů těžkých až tragických a světa postaveného nikoli na spravedlnosti, ale na „hře na spravedlnost“; na hře na lidská práva, poctivost, odpovědnost, snášenlivost a lidskost.
Tu hru hrají, případně odmítají hrát mocní i nemocní, soudci a jiní muži zákona i viníci (viníci někdy jen podle litery zákona, vlastně spíš oběti), politikové i novináři, úředníci (na něž má Ritter zvlášť a velmi oprávněně pifku). Některé příběhy začínají rčením, jehož pravdivost se pak potvrzuje nebo vyvrací, jiné (třeba příběh titulní) i odstavcem jako z nějaké sociologické knížky, ale působivost příběhů je založena hlavně na důkladné znalosti často až absurdních situací, skutků, fíglů, s jakými se autor občanským povoláním advokát setkává snad denně a do nichž vidí víc kdokoli, neboť obvinění i pachatelé prozradí někdy svému obhájci, co jinak tají, a také na zřejmě nadstandardní schopnosti nejenom profesního vhledu na lidi. Pro ně, různým způsobem ponižované, trápené a ubíjené má pochopení, jaké se sice stále hlásá, ale v praxi státu, úřadů, policie a soudů chybí. Ritter posvém naplňuje základní poslání slovesnosti, myslí na slabé, vystavované zvůli, aroganci a cynismu silných. Zvlášť důsledně jde proti tajenému a tím zákeřnějšímu rasismu. Téměř ve všem s ním nelze než souhlasit, pouze závěr vynikajícího Smolkova rozsudku nad kasaři mi nepřipadá šťastný (vypravěč tam domýšlí nadmíru lidské a přitom úžasně spravedlivé jednání soudcovo odstavcem, v němž se znárodňování cejchuje paušálně a velmi zjednodušeně jako „kolotoč gigantických krádeží“).
Petr Ritter, autor románu Na hraně (1989), dobře ví o sympatiích, jimž se odedávna těší u čtenářů a diváků dobrodruzi balancující na hraně zákonnosti a někdy se suverénně pohybující i za ním, rozumí jim, ale je mu od začátku jasno to, co vkládá do myšlení až poslední postavy na samém konci knihy, že totiž „snaha všemu“ (a dodejme: všem) „porozumět, může někdy věcem spíš uškodit“. Příběhy, jež si máme zřejmě nejen poslechnout, ale i promyslet, pranýřují „absurdní svět ouřadů“ a všeobecné korupce, na niž jsou liknavé úřady a i nezkorumpovaní ochránci práv a zákona krátcí, neboť jen prostě pohodlní a alibističtí, ale zároveň odhalují neobyčejnou složitost jak společenských problémů a obtížnost jejich řešení, tak povah lidí i zdánlivě nejprostších.
Své Směšné lásky, chápané čtenáři jako svazek povídek, nazývá Milan Kundera románem a podobně je vlastně románem i Rittrova kniha, začínající jako zábavná hra na podvod (Na baru a O šest měsíců později), pokračující mnoha příběhy groteskního, tragikomického ale i vynalézavého přestupování dobrých mravů i zákona včetně vzdorného a respekt budícího podílu hrdé ponižované bytosti na velkém podvodu (Cikánka Olga), zatočení s odpornými neonacistickými smrady (Cyklon B), až po velkou krádež „z pohledu státu a práva“, jež se může „lidsky, filozoficky“ jevit jako „vůči státu vlastně sebeobrana“ (Vyšší spravedlnost). Na stát, který se chová k lidem, kteří si ho platí, „jako přezíravé hovado“, zaútočil Ritter už románem Wirth versus stát (2010). V ještě větší míře než tam ve své nové knize vnitřně prokomponované (závěr je napovězen dávno předtím „překvapivou myšlenkou“, že by smrt v dnešním světě „mohla být i úlevou“) paroduje jednání, gesta a řeč světa plného podvodů, klamu a sebereklamy a čelí mu aforismy (ať už svými původními, ať dobře odposlouchanými), lapidárními resumé poznání. Tak puberta je mu věkem, kdy princeznička „namísto otázek začne klást ultimata“, smutné osamění starce ve vile dětí poletujících stále po světě životem „nahoře jako na majáku“, a hned v dalším odstavci gradace: „na majáku, který nepotřebuje žádná loď“.
V posledním příběhu knihy (Pan Niederle), portrétu dnešního spalovače mrtvol, který má už dost nebezpečného a nesmyslného života, do něhož jsme uvrženi, dosahuje autor nejvyššího stupně černého humoru, samozřejmě ne ve „veselých historkách“, jež z něho nakonec úspěšně vydoluje ambiciózní novinář, ale v samém závěru, který dokládá Rittrovo umění šokující pointy – často náhle celý příběh obracející naruby nebo efektní řešení podstatně relativizující (jak je tomu u Cyklonu B). Ale tak jako není fér napsat do recenze detektivky, kdo je vrah, nerad bych připravil čtenáře o vzácný požitek z překvapivého konce vynikající knihy.

Autor: Milan Blahynka

« zpět