Zdroj: LUK: Týdeník Unie českých spisovatelů
Datum vydání: 14.02.2018

Zvědavost budící název ZDE ŽILI, který dal své poslední knize Petr Ritter, má v tiráži pod sebou bibliografická data - Vydavatel Eva Šťastná, nakl. Andrej Šťastný, Zvole u Prahy 2017. Po dvojím docela důkladném čtení (jedno na neodbytou recenzi nestačí) mám snad právo říci, že Šťastní z tiráže, kteří se vydávání Rittra věnují soustavně, tentokrát vrhli na trh příběh, který svým názvem šťastně napovídá jeho žánr, a jejich jména vystihují jeho úroveň.

Žánr: snad román? Proč ne, je to ostatně v podtitulu. Jsou romány rytířské, pikareskní, pastýřské, sentimentální, filozofické, historické, psychologické, výchovné, dobrodružné, milostné, realistické i romantické a černé – a nejlepší, které se nedají zamknout do žádné zásuvky.

V Rittrově příběhu s hlavní postavou Fraňka Podhajského je historie i psychologie i dobrodružství i filozofie i láska a sex a má to jistě i výchovnou potenci. Ale slovo „žili“ (zatím nechme stranou slovo „zde“), tak blízké slovu „byli“, „byl“, tluče na vrata naší paměti z dětství, kdy tolik pohádek začínalo „Byl jednou jeden…“, a ze školy: byliny.

Měli jsme je v přírodopise: rostliny, jejichž nadzemní osa nedřevnatí, ale také v češtině: žánr ruské národní písně bohatýrské, které k nám uvedl svými Ohlasy Čelakovský.

A jsme doma; kniha Zde žili je bylina v próze, moderní prozaická píseň bohatýrská. Neboť to, co dělali za Protektorátu vypravěčův otec hoteliér Polda Podhajský, jeho kamarád lékař Václav Kort a do elegantního Poldy zamilovaný, překotně dospívající žabec Aťa Frodlová, to bylo hrdinství, za něž i pykali. Nebo nebylo a oni nebyli bohatýři bez bázně a hany?

Od starých bylin nepochybujících o bohatýrech jako Ilja Muronec, Čurila Plenkovič nebo Sadko Kupec, ale také od mnoha novodobých románů oslavujících hrdiny všeho druhu a od nazývání hlavní postavy díla hrdinou se skutečně moderní románová bylina liší tím, že prostě vypráví o tom, co bylo, ale jací vlastně byli ti, co se jevili jedněm jako hrdinové, jiným jako neodpovědní hazardéři a většině byli a jsou dokonale lhostejní, to klade jako znepokojivé otázky a dovoluje si je předestírat bez odpovědi čtenáři.

Což je ovšem těžká filozofie a dílo by se nedalo dočíst, kdyby pátrání po tom, co užuž zavál písek času, nevyprávěl autor, který z hledání ztraceného času učiní přímo detektivní příběh ze současnosti, stále konfrontované s dobou dávno minulou, důmyslně si zahrává s nevyčerpatelným vztahem rodičů a dětí, nezaváhá před kalendářovým motivem náhlého pozdního objevu sourozence, navíc posedlého konspirační teorií, jež se ukáže jako blud ubohé nemocné mysli, ale přitom není bez poznání bizarní skutečnosti, a to vše prokládá humorem nejúčinnějším, situačně bezvadně přiléhavými židovskými anekdotami.

A jako by té rozmarné hry, nadlehčující příběh v podstatě tragicky smutný, nebylo dost, ještě Franěk Podhajský, kdysi prokurátor, nyní ve stáří příležitostný advokát, který nebere každou causu a rád klientům nekonečné soudní pře rozmlouvá, na jedné straně vede imaginární hovory s mrtvým otcem (a výjimečně s matkou), na straně druhé nedokáže nepřevzít zapeklitý případ plagovaného autora knížky židovských anekdot, jistěže takových, jaké v knize často připomínají, že vše je jinak, než se jeví.

Což je přece vlastně generální poznání knihy, knihy o tom, co je zde pořád; v našem životě vezdejším; knihy o těch, co zde byli, žili, na něž bychom neměli zapomínat, ale o nich, a tím i o sobě přemýšlet.

Milan Blahynka

« zpět