Zdroj: Právo
Datum vydání: 20.12.2006

Tatínek není k zahození, tak se jmenovala první kniha pohádek, které psal dramatik, herec, režisér a pedagog Arnošt Goldflam dceři Sylvě a malému Otto-Antonínovi. Přibyla dcerka Mimi Irena, a tak si řekl, že bude muset napsat ještě jednu.
Začíná pokaždé pěkně postaru -dobrý večer, moje milé děti, protože ctí potřebu vyprávět příběhy plné fantazie právě večer před spaním. Neznamená to však, že by v knize Tatínek 002 prožíval méně hrdinské skutky než předtím.
Tak třeba v době velkých veder se s rodinou vypravil k moři, kde na něj zaútočila velryba. A on samozřejmě přežil, jak by jen mohl vyprávět dál? Velká voda se stala nebezpečnou i u nás doma v době záplav a tatínkovi nezbývalo nic jiného, než vymyslet způsob, jak vydržet, aniž by musel narychlo stavět biblickou Noemovu archu.
Statečné jsou v pohádkách i děti, jež se dokázaly vypořádat se zloději, kteří přepadli byt v době, kdy šli maminka s tatínkem do divadla nebo do kina, prostě někam, aby si sami vyšli do světa. Někdy se stane nepřítelem čas, jenž se postaví proti člověku, který si třeba chce nakoupit, a obchodník zrovna před chvílí zavřel! Jindy se hrdinný tatínek potká s blanickými rytíři, kteří v podzemí čekají, až bude zemi zle.
Kdo si Goldflamovy pohádky oblíbil, může se těšit dál. Chystá se totiž příště psát o mamince. Říká: „Možná. Snad!“
Autor: František Cinger

« zpět