Zdroj: Literární noviny
Datum vydání: 20.06.2013

Prozaik obvykle začíná povídkami a teprve později se odvažuje na rozsáhlejší prozaické útvary. U Petra Rittera (1950) je tomu právě naopak, po osmi románových a novelových pracích vydává poprvé soubor povídek, jmenuje se Přátelé, to si poslechněte (k těm osmi knihám třeba ovšem dodat, že častým jeho spolupracovníkem byl Zdeněk Šťastný, v jednom případě dokonce i jeho manželka). Petr Ritter jako právník hojně sahá po látkách ze svého prostředí; v líčení tohoto stavu jde do důsledku a potvrzuje tak převažující mínění o této profesi (viz povídky O písničkáři a soudci, Proces s Pepou Vlčkem, Kdy se střílejí soudci). Prozaik nahlížející tento profesní stav zvnějška, by mohl být považován za zaujatého a neobjektivního, Ritter jako jeden z nich je však – želbohu i díkybohu – objektivní. Působivý je Ritter zejména tam, kde dovede z příběhu vykřesat příslušnou dávku humoru (Na baru, Má je pomsta, Den Soudce). Autor zároveň dovede svou sbírku patřičně stavebně akcentovat, proto také jeho soubor začíná burleskní povídkou Na baru.
Název sbírky zní Přátelé, to si poslechněte, což odpovídá její struktuře, neboť převážná část próz je založena na dialogu, na konvenční nebo rozhorlené výměně názorů. Dialog dodává autorovým povídkám spád a nemalou dávku dynamiky.
Poněkud výjimečná je povídka Starý muž – je zvláštní prozaikovou schopností vcítit se do mysli a pocitů starce, kterého stihl infarkt. V jeho vědomí proběhne celý jeho život a všechny jeho základní problémy. Povídka Starý muž je ve sbírce jednou z těch pozdějších; jestliže žádná z dosavadních čtenáře nepřesvědčila, že Petr Ritter je skutečný prozaik, pak tato jej o tom s konečnou platností ujistí.
Ritter však svou erudovanost často problematizuje, povídkový tvar někdy rozruší nadbytečnými a retardačními úvahovými vložkami, jež epický příběh změní v rozplývavou a žánrově těžko určitelnou prózu (Cikánka Olga). Jindy zase ukončí syžetové vzepětí svých próz úvahovým rozjímáním, obvykle nadbytečným a oslabujícím dějové završení (Blíž k Tobě, Bože, blíž).
Z charakteru jednotlivých próz se dá usuzovat, že vznikaly během delší doby – vedle próz dodržujících zákonitosti povídkového žánru (Starý muž) zahrnuje soubor i texty blížící se politickému komentáři (Pangryl 1207). Tato žánrová nejednotnost (rozbíhavost) má odstředivý ráz, který kompaktnost sbírky do jisté míry rozkládá.
Po dočtení Ritterových povídek má čtenář tísnivý dojem, neboť autor nám neustále ukazuje, kolik neřádu, zla a zlovolnosti se kolem nás kupí. Ritter převážně sleduje jen jednu stranu mince, tu odvrácenou, proto ten čtenářův rozháraný pocit. K dovršení všeho se poslední povídka odehrává v krematoriu a je korunována kuriózní sebevraždou jejího majitele. Prozaik začal svůj soubor v poloze vysloveně humorné (Na baru) a skončil v hororovém přítmí (Pan Niederle). Nejvíce však na čtenáře dotírají příběhy o soudobém kulantním a nepostiženém zločinu.

Autor: František Všetička, literární teoretik a beletrista

« zpět