Zdroj: MF DNES
Datum vydání: 22.07.2003

Literatura - memoáry
Po třiceti letech od smrti spisovatele a sportovního novináře Oty Pavla se jeho dlouholetý kamarád a souputník Arnošt Lustig odhodlal ke vzpomínkám. Původně z nich měla vzejít jen črta určená pro knižní rozhovor 3 x 18, ale jak autor přiznává, nakonec se tam nevešla a nakladatelství Andrej Šťastný ji vydalo sólo. V třísetstránkové knížce nazvané Okamžiky spisovatel vzpomíná na spisovatele. Což již předurčuje její charakter: nejde tu ani tak o fakta a data jako o myšlenkový svět portrétovaného - a také portrétisty. Asi málokdo - kromě vlastní rodiny - byl Pavlovi tak blízko jako Arnošt Lustig. "Znali jsme se dvacet osm let. Byli jsme kamarádi," píše Lustig a to dlouholeté, intimní přátelství stvrzuje každou větou. Byl to on, kdo Pavlovi vymluvil kariéru prodavače mucholapek a vnukl myšlenku být sportovním reportérem. Protlačil ho do rozhlasu a podporoval jeho autorské sebevědomí. V anketě Literárních novin třikrát za sebou odpověděl, že to nejlepší, co za minulý rok četl, bylo od Oty Pavla. Tedy od autora, o kterém tehdy ve spisovatelských kruzích prakticky nikdo neslyšel a který nevydal žádnou knihu. Lustig byl Pavlovi kumpánem v pražských tančírnách a restauracích, nápomocným kolegou v práci a duchovně spřízněným partnerem v diskusích. Zároveň zůstal přítelem i v těžkém čase psychických záchvatů (respektive do roku 1968, kdy Lustig emigroval), vozil Otu Pavla do ústavu, navštěvoval ho v nemocnici a odrazoval od sebevraždy. Díky té mnohaleté známosti se před čtenářem otevírá i svět Pavlovy rodiny, která se do jisté míry stala i tou Lustigovou: na mnoha stránkách vypráví o jeho mamince Hermíně, otci Leovi i o dvou bratrech. Tu největší část z celých vzpomínek však zaujímá válka. Vrací se v ozvěnách a prostupuje celým textem. Od vzpomínky na dobrou večeři v čínské jídelně paměť skočí na návrat z koncentračních táborů. V těchto pasážích se Lustig více či méně vzdaluje formě portrétu a přechází k vlastním zážitkům, traumatům a úvahám o holocaustu. Zároveň tím však potvrzuje, do jaké míry byly životní dráhy dvou reportérů a autorů společné, až se staly společnými i myšlenky a předávané zkušenosti. Kdo rozsoudí, v čem se promítá více Pavel a v čem Lustig? Je tu hned několik pasáží, kdy Lustiga podnítí k vyprávění o svém životě přímo zvídavost kamaráda. Jindy zase Lustig dopodrobna replikuje témata, o kterých oba přemýšleli. Kromě války je to především literatura a psaní vůbec: disputace o umělcích a inspiracích, hledání souřadnic mezi životem a literární výpovědí. Lustig otevřeně popisuje i politické deziluze konce padesátých let, ale jak sám píše: "Bylo lepší poslouchat šlágry než se bavit o politice; vždycky se to svezlo ke smutku z existence." Nejsou to paměti, které by začínaly prvním shledáním a končily posledním. Název odpovídá obsahu, přináší především okamžiky, které se tu více, tu méně spojitě vybavují a přivolávají k sobě ty další. Asociativní řazení má však podíl na poněkud roztříštěném charakteru vzpomínek, zejména v úvodní části. Jsou tu okamžiky a autorovy poznámky, které se několikrát opakují, místy nadbytečné závorky a dovysvětlování. Větší sevřenost by knížce jen prospěla. Ale jsou tu také zaznamenány chvíle, které ve čtenáři zůstávají, od těch nejšťastnějších až po ty nejtěžší. Když Ota Pavel volá po svém prvním záchvatu Lustigovi z psychiatrické léčebny v Rakousku; když si bolestí hasí špačky cigaret o dlaň ruky či když kamaráda ohrožuje zbraní. Po zveřejnění korespondence Oty Pavla, po knižním vydání pamětí jeho ženy Věry (Vzpomínky na Otu Pavla), syna Jiřího (Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já) i bratrů (Spanilé jízdy aneb Náš bratr Ota Pavel) je to další a dosud nejrozsáhlejší vzpomínání na osobnost české literatury. Pohled osobní a niterný, jemuž nechybí autorské a lidské porozumění.

Autor: ALICE HORÁČKOVÁ

« zpět